Akupunktura a pohybový systém

Ve fyzioterapii a rehabilitačním lékařství, které je v současné době v klasické západní medicíně královskou disciplínou v péči o pohybový systém, již nacházíme v těchto případech odlišné postupy. Obecně lze fyzioterapeutické metody rozdělit na aktivní a pasivní. Pasivními postupy se rozumí většinou fyzikální terapie (např. elektroléčba, světloléčba, magnetoterapie, termoterapie) a především celá řada mobilizační a manuálních technik, svalstva a kloubně vazivového aparátu. Mezi aktivní metody se řadí různé formy cvičení, uvědomování si svého těla a tak podobně. Neurorehabilitace se pak zabývá přímo ovlivněním řízení pohybu, které zajišťuje centrální nervový systém, tedy mozek.

V diagnostice a vyšetřování nemocného se v tradiční čínské medicíně postupuje od nejširších souvislostí za účelem získání přesného obrazu choroby. Čínský název pro tuto disciplínu je bianzheng (čti pienčeng) a v překladu znamená rozlišování syndromů, posuzování komplexu příznaků. V čínské medicíně onemocnění vznikají ze dvou hlavních příčin: vnějších a vnitřních. Bolestivé potíže pohybového aparátu patří k těm onemocněním, která vznikají často z vnějších příčin. Nemusí se však vždy jednat jen o zranění nepřiměřenou aktivitou, ale i o vniknutí některého ze šesti rozvracečů, tedy např. škodliviny větru, chladu či vlhka do těla. Budeme-li se zabývat jejich léčením přímo akupunkturou, pak je třeba nejprve pochopit co akupunktura je a na jakých principech pracuje.

V současné době se sem tam již objevují zajímavé postřehy a názory i z oblasti vědecké západní medicíny, které poukazují nejen na uznání alternativních postupů, jakým je tradiční čínská medicína a akupunktura, ale hlavně na možnost kombinovat obě tyto léčebné disciplíny. Tedy možnost a vhodnost kombinace klasické západní medicíny a tradiční čínské. To však neznamená úplné prolnutí obou těchto lékařských světů. To ani není možné. Moderní medicína upírá zraky do velmi specializovaných vyšetřovacích přístrojů, odborní lékaři pozorují stále menší úseky lidského těla. Lékař nebo terapeut západní medicíny tu není proto, aby poradil nemocnému, jak se uzdravit, ale dává do pořádku jen to, co se porouchalo. V čínské medicíně pojem zdraví znamená schopnost organismu přiměřeně reagovat na širokou škálu ohrožujících situací a nemoc je selhání této celkové rovnováhy těla. Praktik čínské medicíny by měl usilovat jak o úplné odstranění bolestivých lokálních problémů, tak o opětovné obnovení celkové odolnosti, harmonie a síly jedince.

Typickým symptomem u onemocnění pohybového aparátu je bolest a omezení hybnosti. Západní lékař může v tomto případě provést laboratorní vyšetření, aby vyloučil zánět a nebo zvolil některou ze zobrazovacích metod, aby se přesvědčil o stavu vyšetřované tkáně. V čínské medicíně diagnostika vychází z jiných základů a terapeut se mj zajímá, co je příčinou těchto symptomů a jak dlouho trvají.

Co tedy bolest vlastně je?

Západní medicína popisuje bolest jako subjektivní nepříjemný pocit zprostředkovaný nervovým systémem a mozkovou kůrou, který souvisí s možným nebo aktuálním poškozením tkáně. V tomto případě pomůže od bolesti některý z analgeticky působích léků, mozek a nervový systém nebude poškozenou tkáň vnímat, bolest ustoupí, ale poškození v tkáni bude přetrvávat. TČM říká, že se tímto způsobem léčí pouze povrch onemocnění biao (čti piao) a ne kořen,ben (čti pen), příčina onemocnění. Bolest v pojetí tradiční čínské medicíny je chápána jako zpomalení až stagnace toku čchi a krve, tedy hmotnoenergetické substance, která koluje v akupunkturních drahách. Jestliže se tedy chci bolesti zbavit, musím v danném místě opět nastolit řádný a plynulý tok čchi a krve. Toto lze zajistit celou škálou různých technik, včetně akupunktury. Nejstarším a základním prostředkem co mohla medicina k obnově toku čchi a krve vymyslet je masáž. Vždyť známá moudrost v TČM praví: " li tong wai song" (čti li tchung vai sung), když bude uvnitř průchodnost, bude na povrchu uvolněnost a naopak. Z toho plyne, že léčbu uvnitř můžeme ovlivnit z povrchu a povrch lze léčit zevnitř. Je to pravidlo, na kterém je v TČM založena řada léčebných postupů.

Diagnostický přístup v západní medicíně u léčby bolesti se spíše soustřeďuje na bolestivou oblast a západní fyzioterapie zde nabízí poměrně stejný přístup: teplo, měkké a mobilizační techniky, šetrné rozcvičování bolestivého segmentu, atd. V případě nespecifického zánětu v postižené tkáni je pak ordinován pohybový klid. Postup v tradiční čínské medicíně, jak již vyplývá z definice bolesti je jiný, ke každému pacientovi individuální. Ke zvolení individuálního postupu přivede terapeuta především vyhodnocení plnosti a prázdnoty akupunkturních drah, rozbor anamnestických dat a na základě této informace je stanoven správný a cílený léčebný postup. Cílem je, aby se terapeut po vyhodnocení všech dat dostal do kontaktu se správnou energií, tedy s energií správné akupunkturní dráhy a byly zvoleny správné akupunkturní body. Akupunktura potom společně s ostatními léčebnými metodami zajistí dobrý a rychlý účinek léčby.

Budeme- li se zodpovědně zabývat zdravím jedince, dojdeme po letitých zkušenostech k závěru, že správná cesta, která vede k uzdravení pacienta by měla být ve spolupráci současné konvenční medicíny i TČM. Ukazuje se, že spolupráce obou metod nejefektivněji zajistí kvalitní a celostní léčbu. Léčba pomocí TČM, tedy i akupunktury, však musí vycházet z kvalitního vzdělání v tomto oboru. Terapeut by měl být nejlépe absolventem kvalitní školy tradiční čínské medicíny, která spolupracuje s některou z čínských univerzit TČM a zajistí dostatek teorie a praxe.

Mgr. Pavla Joudová, Vladimír Šmejkal, lektoři 1. školy tradiční čínské medicíny
červen 2014

Článek byl uveřejněn v časopise MEDUŇKA, srpen 2014